Jindřich Jindřich. Medailonek k životu a dílu chodského badatele

Národopisná oblast Chodsko

Kraj neprostupných hvozdů na hranicích s Bavorskem, odvážných a hrdých strážců hranic s bílým kabátem a kloboukem, v rukou třímajících čakany, s věrnými čtyřnohými průvodci po boku. Ve schoulených vesničkách emancipované ženy zahalené do černých šátků vyšívaných máky, klasy a kvítky chrp. Ve špýcharových domech [1] na policích kukačkou zdobená keramika [2], na stolech vonící merhované koláče [3] a kynutý báč. Kopce si přehazují melodickou bulačinu a starobylé jukačky [4] doprovázené veselou hrou na dudy. Chodsko. Oblast, jež po dlouhá léta přitahuje pozornost pro svou osobitou malebnou kulturu.

Etnografický region Chodsko sestává z dvanácti vesnic s milými názvy rozesetých po kopcích a údolíčkách na úpatí šumavského hřebene. Sestává ze dvou částí, a to z Horního Chodska, kam se řadí vesničky Postřekov, Klenčí pod Čerchovem, Chodov, Trhanov, Draženov a Újezd. Z Dolního Chodska zahrnujícího obce Mrákov, Klíčov, Stráž, Tlumačov, Chodskou Lhotu a Pocinovice.

Život zde nebyl žádný med, muži odcházeli přes léto za prací do Bavor. Však byli vyhlášenými zedníky a štukatéry, domů pak přinášeli výdělek dostatečný pro slušné živobytí. Ženám zůstávalo na starost hospodářství s čeládkou a kamenitými polnostmi, byly tak společensky váženějšími než v jiných krajích. Dokonce si u muziky směly poručit a zaplatit sólo. Ženy hrdě podupávaly kramflíčkem, sukně baboráky a kabátky na nich při tanci hrály barvami, karmazínově vyšívané šátečky energicky létaly a míhaly se do rytmu chodských koleček [5].

Chodsko pod drobnohledem

Zájem o tento zafoukaný kraj projevovali již v první polovině 19. století zvídaví spisovatelé a sběratelé lidové slovesnosti, zejména Karel Jaromír Erben a Božena Němcová. Spisovatelka ve svém díle (např. Obrazy z okolí domažlického z roku 1845) výstižně zachytila obyčejný čistý život rázovitých Chodů se vším, s radosti i trápeními, a českou veřejnost jaksi prvně seznámila s chodskými dějinami všedního dne [6].

Další zájem na sebe nenechal dlouho čekat. Alois Jirásek proslavil Chodsko v očích čtenářů historickým románem Psohlavci vydaným v roce 1884. Dílo se tematikou věnuje nešťastnému sedláckému povstání vedeném Janem Sladkým Kozinou proti vrchnosti, kdy sedlákům měla být odebrána generacemi střežená a vydobytá privilegia. Ač si Jirásek místy historii přikrášlil, Kozina byl skutečně popraven, a to roku 1695 v Plzni.

Kraj v západních Čechách neunikl ani pátravým očím malířů, pod rukama Mikoláše Alše nebo Jaroslava Špillara [7] vznikaly nádherné kresby a studie Chodů a jejich krojů, o lidovou hudbu se zajímal Ludvík Kuba [8].

O Chodsko projevili ve své odborné činnosti zájem také badatelé z řad místních. Například díky Janu Františku Hruškovi byla vydána studie o chodském domu, Jindřich Šimon Baar publikoval své příspěvky k lidové slovesnosti [9].

Jindřich Jindřich

Největších zásluh na sběratelské a badatelské činnosti v jihozápadních Čechách má Jindřich Jindřich. Rodák z Chodska (5. 3. 1879 Klenčí p. Čerchovem - 23. 10. 1967 Domažlice) byl učitel, sběratel a vydavatel lidové slovesnosti, regionální národopisec a hudební skladatel, a hlavně celým srdcem milovník folkloru [10].

Narodil se do rodiny venkovského učitele a hudebníka Aloise Jindřicha. Otec působil ve škole v Klenčí. O jeho pedagogické činnosti se kladně zmiňuje i Jindřich Šimon Baar ve své knize Paní komisarka [10]. Jindřich Jindřich se od chlapeckých let věnoval hudbě, ke které jej přivedl jeho otec. Hrál na housle a na klavír, brzy k nim připojil i hraní na varhany a začal komponovat první skladby [12].

Hudební talent dále rozvíjel na učitelském ústavu v Soběslavi. Po dokončení studia v ústavu v roce 1896 učil krátce ve Lhenicích. Od roku 1897 až do konce života působil v samotném centru regionu, v Domažlicích. Nezůstal jen u hry v soukromí. Jako klavírista veřejně koncertoval a za první republiky doprovázel věhlasné pěvce Emila a Kateřinu Burianovy a Emu Destinnovou, vystupoval s komorními soubory. Mimo jiné také dirigoval a komponoval sborové a písňové skladby, kde převládaly písně vokálního typu [13].

Skládal taktéž hudební doprovod k textům předních českých básníků - Jana Nerudy, Jaroslava Vrchlického, Josefa Machara, Elišky Krásnohorské, Antonína Sovy a dalších. Z jeho krajanů mu byli inspirací v komponování např. Jindřich Šimon Baar. Pro svoji tvorbu čerpal také z díla nejlepších českých skladatelů, jako byli Bedřich Smetana, Zdeněk Fibich, Antonín Dvořák, ale i zahraničních autorů, Petra Iljiče Čajkovského, Edvarda Griega. Nesmí se zapomenout ani na prostou lidovou písničku, ta je stále jako bezedná studánka inspirace. Vznikla tak složitá díla jako Naše lesy nebo Bitva u Domažlic [14].

V pozadí nezůstalo ani komponování instrumentálních skladeb. Z nich jmenujme alespoň Z kraje Psohlavců. Toto dílo výjimečným a novým způsobem pracuje s tématem chodského lidového tance a chodské písně. Jindřich se nedržel jen archaického přepisu toho, co již bylo vytvořeno, přinášel neotřelá svěží zpracování [15].

Jindřichova sběratelská činnost

Na sklonku 80. let 19. století se Jindřich ponořil do hloubkového výzkumu chodské písně a hmotných kulturních památek. Spolupracoval s Jindřichem Šimonem Baarem. Sám Baar zachytil kolem 1400 lidových písní. Své sbírky publikoval jen ve velmi skromném počtu [16]. Jindřich od něj později získal rozsáhlou část této sbírky lidových textů, které doplnil o nápěvy a vydal ve svém stěžejním díle Chodský zpěvník I-II 1926-1930, v letech 1951-1955 doplněn o další díl pod názvem Jindřichův chodský zpěvník [17].

Sbírka obsahuje říkadla, písně, popěvky a koledy. Dílo je hodnotné svým rozsahem a variabilitou, Jindřich uváděl k textům i nápěvům více variant. Písně byly upraveny pro vícehlasý sbor, dvojhlasý až čtyřhlasý [18].

Zpěvník byl obohacen o dodatky obsahující studie věnované lidové písni, hudbě a tanci, dále také o zvykosloví zaměřené na svatbu a nářečí. První studií dodatku je Chodská svarba. Jindřich zde podrobně vylíčil popis zvyků, obřadů a svatebních písní. V další studii se soustředil na shromáždění rčení, přísloví, pověr, pozdravů, hádanek a žertů, soubor nese název Příspěvek k chodskému národopisu a podřečí [19]. Dílo bylo obohaceno o Chodský zpěvníček pro školní mládež Jaromírem Fialou roku 1926. Fiala učil na gymnáziu v Domažlicích, sledoval Jindřichovu činnost a snažil se jej odvrátit od zásahů do textů, které by kvůli upravování a snaze o přesné nářečí ztrácely svoje původní znění. Bohužel bylo takto poupraveno mnoho písní, byly idealizovány, zatímco nápěvy se změnám podrobily v menší míře [20].

Jindřich sesbíral a následně publikoval skoro 4000 textů a asi 1400 nápěvů  [21]. Jeho dílo se tak řadí k nejobsáhlejším sbírkám na českém území, a i přes uvedené nedostatky, tj. idealizaci nářečí, je významným regionálním kompletem dodnes hojně využívaným odborníky i laiky. Stále tvoří významný pramen informací a inspirace pro etnografy, muzikology, etnochoreology a dialektology.

Sběratelské činnosti v oblasti lidové písně se Jindřich věnoval od konce 80. let 19. století až do dob první republiky. Později od 20. let začal ve větší míře sbírat hmotné předměty národopisného charakteru  [22]. Sbíral při každé příležitosti, zapisoval u muziky, po hospodách, na loukách, v hospodářství, na přástkách, na hyjtách [23], při řemesle [24]. Jeho studium tak zasahovalo do všech koutů života Chodů a vykreslil tak co nejvěrněji jejich ducha.

Splněný sen o muzeu

Oblast byla ve stejné době pod drobnohledem i mnoha dalších badatelů. Jan František Hruška vydal publikaci o nářečí na Chodsku Dialektický slovník chodský, sbíral dále pohádky a lidové vyprávění místních dřevorubců. Působil zde také Otakar Zich, známý pro zaznamenávání chodských tanců, jako je např. do kolečka nebo mateníky, o nichž následně vydával zevrubné studie [25].

Krajem procházela řada vzdělanců, každý přispěl črtou, studií, zpěvníčkem, sbírkou povídek, kresbou, byly to však jednotlivé neucelené střípky jinak bohatého národopisného materiálu. Jindřich si tento nedostatek uvědomoval a rozhodl se s kolektivem dalších přátel pro vytvoření obsáhlé sbírky hmotného lidového umění, tj. chodské keramiky, podmaleb na skle, tradičního lidového kroje, nábytku a mobiliáře interiérů tradičních stavení. Měl v úmyslu soustředit veškerý sesbíraný materiál na jednom místě a dát vzniknout chodskému národopisnému muzeu. Nepřál si ale obohatit pouze svou soukromou osobu nebo blízké okolí, expozici muzea Jindřich věnoval městu Domažlice, aby podpořil popularizaci a propagaci chodské kultury mezi co nejširší veřejností [26].

Muzeum dnes díky Jindřichovu nadšení a soustavné vytrvalé práci stále nabízí pestrou expozici chodské lidové kultury. Zachovává tak pro další generace cennou atmosféru světa ukrytého v kopcovité krajině Šumavy a Českého lesa prostřednictvím shromážděných krojů, užitého umění, prvků lidové architektury a dalších předmětů vázajících se tematicky k Chodsku [27].

Chodská lidová píseň

Jak již bylo řečeno výše, Jindřich zachycoval lidovou mluvu a píseň z Chodska, nejvýraznějšího regionu v jihozápadních Čechách. Nicméně témata písní zůstávají neměnná po celých Čechách: písně vojenské, milostné, svatební, společenské, žertovné, pijácké. Obecně lze říci, že převažují náměty lyrické, ojediněle se vyskytují epické písně jako balady nebo romance. Náměty písniček jsou velmi rozmanité, zahrnují písně teskné, veselé, taneční, obhroublé, rozpustilé. Chodské k tomu přidávají svoji rázovitost a houževnatou energičnost, a to vše v durové tónině. Smutných, pomalých a mollových melodií se zpívalo pomálu, nehodily se k tanci. Takt písní je hlavně třídobý, případně střídavý, který je typický pro mateníky [28].

Duchem hudby jsou nástroje, na Chodsku zněly a stále znějí oblíbené mečivé dudy, housličky a klarinet. Nezapře se ani vliv sousedícího Bavorska, proto se ve zpěvech objevují lámané jukačky, tolik podobné německému jódlování [29].

Chodské nářečí

Z dialektologického hlediska se Chodsko označuje spolu se Stříbrskem a Manětínskem jako západní okrajový úsek jihozápadočeské nářeční podskupiny. Dodnes jsou jmenované regiony charakteristické důslednějším zachováním znaků, jež se v různé četnosti stále vyskytují na celém západu Čech, navíc mají vlastní odlišující znaky [30].

Pro okruh západočeských nářečí je společných několik tvaroslovných znaků. V nářečí převažuje koncovka -om v 3. pádě množného čísla podstatných jmen (tesařom, hostom, kuřatom, slepicom). Dále je typická koncovka -í v 1. pádě množného čísla životných maskulin (chlapcí, vojácí, zedňící), liší se zakončení příčestí sloves ve spojeních je pečeno, je vařeno oproti středočeskému je pečíno, je vaříno. Při západním okraji se objevuje vyrovnání mezi vzory nůše a kost (do práci, pitel pšeňici, na lavicech) [31].

V okolí Domažlic se nářečí zachovalo nejdůsledněji. V řeči místních obyvatel je možno zaslechnout hláskoslovné jevy, které v okolních oblastech již nadobro vymizely, nebo se vyskytují jen ojediněle. Co se týče hláskosloví, je pro tuto oblast charakteristická silně zavřená výslovnost dvojhlásky ou - přechází v ú (malu̯ chálúpku, za tuu̯ školuu̯) - uzavřená výslovnost dvojhlásky ej (starij mlijn). Uplatňuje se zde též široká výslovnost vokálu ä (to bure bohäč, po svätcích) [32]. V chodském nářečí jsou rozdíly v délkách samohlásek (náš, náše, náší), nebo se stále udržuje v živé řeči uchování délky v infinitivech a l-ových příčestích (seďíl, hořílo, křičíl, nechál, humřít, vorát). Dalším znakem je přítomnost protetického h- před samohláskami i souhláskami (halmara, hídlo, houvratě, hnízký, hryzec, hřešeto, hucháč) [33]. Potom také změna d v r (storola, děrek, poruštička, pure, bure). Dochází ke změně g na k ve slovech cizího původu (drakoun, špakát, telekram). Zjednodušuje se vj > j (Kjeta, zjedavej).

Pak se liší i výslovnost lajce namísto lavice, střijce místo střevíce. Zachoval se zde jako na jiných okrajových částech 4. pád osobního zájmena středního rodu - namísto obecně českého šla pro pivo a nenese ho se objevuje šla pro pivo a nenese je [34].

A proč Buláci a bulačina? V chodském dialektu je bez po nejvýraznější zvláštností bez pochyb préteritum bul místo obecně českého byl [35]. Tento jev dnes už v řeči Chodů nejspíš nezaznamenáme. Pokud bychom si ono bul chtěli přece jen poslechnout, stačí nastražit uši při zpěvu chodských koleček.

Poznámky

Použité prameny a literatura

BROUČEK, Stanislav a JEŘÁBEK, Richard. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska: Biografická část. Praha: Mladá fronta, 2007. ISBN 978−80−204−1711−4.

BROUČEK, Stanislav a JEŘÁBEK, Richard. Národopisná encyklopedie  Čech, Moravy a Slezska: Věcná část A - N. Praha: Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1712-1.

JINDŘICH, Jindřich. Chodsko. I. Brno: Československá akademie věd, 1956.

JINDŘICH, Jindřich. Jindřichův chodský zpěvník: díl I. Kdyně, 1926.

MICHÁLKOVÁ, Věra. České nářeční texty. I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1976.

SKOPOVÁ, Kamila. Čechy, domov můj, aneb, Malá vlastivěda o místech, lidech, řeči, krojích, zpívání... i stravování. Praha: Akropolis, 2017. ISBN 978-80-7470-164-1.

ČESKÁ NÁŘEČNÍ SKUPINA: česká nářečí v užším smyslu. Www.czechency.org [online]. [cit. 2021-10-9]. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/ČESKÁ%20NÁŘEČNÍ%20SKUPINA#středočeská%20nářeč%C3%AD,%20nářeč%C3%AD%20středočeská

O muzeu. Www.muzeum-chodska.com [online]. Plzeň [cit. 2021-8-31]. Dostupné z: https://www.muzeum-chodska.com/muzeum-j-jindricha/o-muzeu/

Vzpomínka na malíře Chodska Jaroslava Špillara. Plzen.rozhlas.cz [online]. Plzeň, 2021 [cit. 2021-8-30]. Dostupné z: https://plzen.rozhlas.cz/vzpominka-na-malire-chodska-jaroslava-spillara-8401868

Napsala: Eliška Dvořáková